Rozhovor se spisovatelkou | Vánoce s Books are my life...

Úvodní článek do projektu najdete zde.

Ahojky!

Jsem tu s dalším článkem do vánočního projektu. Pro dnešek tu mám rozhovor s mou kamarádkou, ze které se stala spisovatelka... Ano, už jste určitě poznali, že jde o Michaelu ČervenkovouMíša je studentka pedagogického lycea, akordeonistka a hlavně velká knihomolka. Povídku Pan Davis – Kapitola mého života začala psát ve 14ti letech (roku 2012). Po dlouhém odpočinku v šuplíku, znovunalezení a mnoha opravách se Pan Davis v roce 2014 dočkal vydání. (Více zde: http://pandavis.webnode.cz/)


23569290Než se pustíme do rozhovoru, musím vám také představit knížku, kterou Míša napsala... Psala jsem na ni na svém blogu recenzi, ale pro jistotu vám  ještě připomenu úvod do děje:
Malá Kathleen odjíždí. Mění se jí celý život a všechno jde ke dnu. Jeden obyčejný příběh z neobyčejné doby ovlivní životy několika lidí, na kterých závisí Kathleenin život a pohled na svět. Musí ale zásadní změna vždycky znamenat změnu k horšímu?

Tuhle skvělou knížku si můžete do konce prosince pořídit za pouhých 99 Kč! Takž pokud jste ho ještě nečetli, určitě neváhejte! Tak a teď už konečně hurá na ten rozhovor!

Kdy a proč jsi začala psát svou první knihu?
Začalo to o letních prázdninách v roce 2010. Byla jsem bláznivě zamilovaná do všech možných i nemožných fantastických světů a tak jsem se rozhodla vytvořit svůj vlastní. Umíte si nejspíš představit to nekritické nadšení třináctileté holky, která si právě vysnila, že bude spisovatelka. S odstupem času se sama sobě směji. Z toho příběhu se vyklubalo jedno velké klišé a tak nakonec skončil pouze jako milá památka na dětství. Ale byl to odrazový můstek pro moji další tvorbu

Co je nejtěžší na tom být spisovatelkou?
Nejraději bych řekla: všechno. Bohužel, s tak stručnou odpovědí mě asi odejít nenecháš, takže se budu muset doopravdy zamyslet. Nejtěžší jsou asi okamžiky, kdy víš, že jsi došla na samé dno své fantazie. Kdy už nemáš kam hlouběji sáhnout do svých vzpomínek a myšlenek, ale přitom víš, že tvému příběhu pořád ještě něco chybí. Protože to „něco“ je pro knihu klíčové, ale ty nemůžeš nic dělat.

Jak se vlastně z dokumentu ve Tvém počítači stala vytištěná kniha? Co všechno jsi pro to musela udělat?
Začalo to obesíláním nakladatelství. Všechny mé maily nesly jednu myšlenku: „Nechtěli byste se tohoto příběhu ujmout?“ Odpovědi, pokud vůbec nějaké přišly, byly záporné. Když tahle korespondence trvala už něco přes rok, ztratila jsem trpělivost. Možná to byla chyba, kdo ví. Knížku jsem si ve spolupráci s nakladatelstvím Nová forma nechala vydat samonákladem. V tu chvíli mě čekala další vlna korektur, hrátky s grafikou, shánění podkladů pro obálku a spousta a spousta dalších věcí. Vše vyvrcholilo podepsáním smlouvy a dodání osmnácti kousků Pana Davise poštou až domů. Hrozně mě překvapilo, že mi do měsíce nezbyl ani jeden výtisk.

Kde se nejlépe hledá inspirace ke psaní?
Všechno to začíná polibkem múzy (nebo múzáka, chcete-li). Když se pak v psaní zaseknu, je problém. Většinou se mi vyplácí nechat psaní psaním a jít do společnosti. Říká se sice, že poslouchat cizí rozhovory je nevychované. To nepopírám, ale stejně tak je to i inspirující. Jdu a střádám zážitky ostatních, zapamatuji si je a pak se pořádně prospím. Hlava s těmi informacemi umí dělat úplné zázraky.

Přemýšlíš někdy, co by na Tvém místě udělaly postavy, které jsi vytvořila?
Ano, i to se někdy stane. Chci znát „své lidi“ co nejlépe, a proto si občas říkám co by na to či ono asi řekly. Častokrát se mi stává, že píšu nějakou scénu a hlavou mi zní jekot rozzuřené postavy, která nadává, do jaké šlamastiky jí to posílám tentokrát.

Jak by asi vypadaly Vánoce u pana Davise? 
Myslím, že Lucy by celý měsíc předem běhala okolo a zajišťovala, aby bylo vše krásné a připravené. Pan Davis by se na oko mračil a zavíral se do svého pokoje. Ve skrytu duše by si ale tu atmosféru předvánočního shonu užíval s tím, že tak to má být. Kathleen by se připojila k nějaké Emilyině rošťárně („Co myslíš, kam asi Davisovi schovali to velké překvapení, co Lucy slibovala?“) a při tom žasla nad tím, jak se dům proměňuje. V ten velký den by pak pan Davis vylezl z pracovny ve své nejlepší náladě a na rozdíl od Amandy, která by v kuchyni pálila krocana, by si vše užíval. Asi tak nějak…

Na co se nejvíc těšíš v příštím roce? Máš nějaká předsevzetí?
Těším se na léto. Ano, zima je nádherné roční období, ale já prostě momentálně mrznu a při tom se nedá psát. Také doufám, že by se během příštího roku mohla do světa rozletět moje nová knížka, ale to je ještě ve hvězdách. Držte mi palečky.

Kdyby se některá z Tvých knih měla zfilmovat, měla bys radši kontrolu nad scénářem nebo obsazením?
Asi nad scénářem. Je pravda, že má-li být hrdina černovlasý a hraje ho blonďák, vztekám se před obrazovkou. Ale za čas si zvyknu. Na druhou stranu by mě podráždilo, kdyby byl film o něčem jiném než knížka. To bych asi od obrazovky utekla.

Inspirovala ses někdy u svých postav u konkrétních lidí ve svém okolí? A pokud ano, poznali se v nich?
Většinou se snažím neinspirovat se pouze jedním člověkem, ale kombinuji v jedné postavě více prvků. Například Emily je křížencem mých vzpomínek z dětství, mé spolužačky ze základky a jedné holčičky, kterou jsem učila na praxi. Díky tomu se v nich nevidí. 

Jakou nejlepší radu jsi kdy dostala?
„Nech to odležet.“ Zdá se to jako primitivní věta, ale má v sobě hodně. Na spisovatele jsem totiž hrozně netrpělivá a nejraději bych už měla všechno hotové. Ale příběh musí zrát jako víno. Ne snad, že by se v počítači změnila, ale získám odstup a všimnu si chyb, které je třeba opravit.

Dělají si Tvé postavy někdy co chtějí? Naučila ses od nich někdy něco?
Postavy dělají zásadně to, co jim dovolím. Na druhou stranu někdy jim dovolím to, co si samy vymyslí. Nemůžu říct, že bych se od nich něco naučila, protože to jsem já, kdo učí je jak se chovat. Je ale pravda, že mi mé postavy často pomůžou kouknout se na život z jiného pohledu. Taky mi pomáhají zajímat se o věci, které by mě nikdy nenapadly a tak se toho spoustu dozvídám. Například minulý rok jsem kvůli jedné postavě přesně nastudovala jak v domácích podmínkách vyrobit dynamit nebo díky čemu fungují klasické hodiny.

Otázka od čtenářky blogu: Jak se zabíjí fiktivní postava?
Jednoslovně: těžko. Já prostě nejsem ten typ autora, kterého by jeho postava štvala a tak ji nechal skočit ze sedmého patra. Když jednou stvořím charakter, je pro mě těžké ho zatratit, i kdyby to byl sebevětší parchant.

Více čteš nebo píšeš?
Definuj pojem „víc.“ Ono je totiž mnohem rychlejší přečíst dvě stě stránek, které napsal někdo jiný a daleko déle trvá těch dvě stě stran napsat. Když mě nějaká kniha nadchne, na psaní ani nepomyslím. Naopak když píšu vrcholnou scénu, od klávesnice by mě nedostala ani Rowlingová.

Máš nějaké tipy pro začínající spisovatele?
Nebojte se vlastních chyb. Zaprvé vás hodně naučí a zadruhé, vždycky se dají opravit.

Chceš něco dodat?
Tímto bych ti ráda poděkovala, že jsem se mohla do tvého projektu zapojit.

A ještě před koncem otázky na blogerku - dneska poměrně obtížné! (Pokud nevíte o co jde, mrkněte na úvodní článek projektu!)

1) Jak Tě vlastně napadlo založit si blog o knížkách?
Blogování mě lákalo už delší dobu, jen jsem pořád nemohla přijít na to, o čem by mě bavilo psát nejvíc. Vloni v létě jsem poprvé narazila na knižní blogy a bylo jasno, protože knihy miluji a tento koncept blogu mi přišel jako to pravé pro mě. Baví mě psát, baví mě fotit a hlavně číst knihy. Díky knižnímu blogu se mohu věnovat všem těmto věcem, což mi přijde super. Řekla jsem si, že zkusím, jak mě to bude bavit a už mi to zůstalo. 

2) Jakou knížku bys letos nejraději našel/našla pod stromečkem?
Doufám, že najdu knihy Ten, kdo stojí v koutě, Osamělost prvočísel a možná nějakého Irvinga. Ale samozřejmě mě potěší každá kniha.

3) S jakou knižní postavou bys nejraději oslavil/a Vánoce?
Asi s Harrym Holem. Společně bychom se opili

4) Bez které knihy si nedokážeš představit zimu?
Bez knih Joa Nesbøho. V létě na ně nemívám tu správnou náladu, ale mrazivé zimní měsíce jsou pro detektivky ideální.

5) Co bys popřál/a ostatním knihomolům a knižním blogerům k Vánocům?
Aby se sešli s celou svou rodinou a podařilo se jim udělat radost všem svým blízkým.

6) Máš knihomolská nebo blogerská novoroční předsevzetí? Jaká? A držíš se jich?
Absolutně ne. Knižní předsevzetí ve stylu "přečtu tolik a tolik knih" na mě působí jako negativní motivace. Čtení beru jako relax, ne jako povinnost. Blogerská předsevzetí určitě mám, i když to jsou spíš takové celoroční cíle. Konečně jsem založila svému blogu facebookovou stránku, takže té se chci hodně věnovat. Možná popřemýšlím i nad nějakým rozšířením spoluprací. Konečně jsem přizpůsobila design svým představám, takže veškerou svou energii teď budu věnovat zvyšování kvality obsahu.

7) A nakonec: Jaké nově vycházející knihy se nemůžeš dočkat v příštím roce?
Bohužel nemám přehled v tom, co vychází.

Mějte se fanfárově a zase zítra!
Marky

Komentáře

  1. Teda, o Míše Červenkové jsem nevěděla, ale z rozhovoru mi připadá, že máme hodně společného - takže ji určitě podpořím a knížku si koupím! (ale asi až v lednu, až mi přijde na účet kapesné :D) Skvělý rozhovor! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, to budeme obě moc rády :) (Tedy pokud můžu mluvit za nás za obě...)

      Vymazat

Okomentovat

Budu ráda za každý komentář, připomínku, nápad... Pokud byste mě chtěli kontaktovat osobně, můžete použít můj mail marky48dsp@gmail.com. Předem díky za jakoukoli odezvu.