Hvězdy nám možná přály. | Hřejivá výzva #20

Hvězdy zářily jako diamanty nad noční krajinou a já jsem najednou neměla vůbec strach spát sama v lese, protože jsem už vlastně sama nebyla. Seděla jsem na posedu vedle toho nejúžasnějšího spícího kluka na světě a ještě nikdy jsem se necítila lépe.

Když nad tím tak přemýšlím, můj nejlepší prozatímní zážitek byla Matějská pouť, na které jsem byla s tátou v šesti letech a on mi tam koupil cukrovou vatu a vystřelil růži. Od té doby jsem ho už nikdy v dobré náladě neviděla. Vždycky byl buď úplně namol nebo zrovna na někoho řval. Nebo nebyl doma. A potom zmizel takže teď už asi řve někde jinde na někoho jiného.

Louis se zavrtěl a otočil se ke mně zády. Nejspíš si ani nevšiml, že nespím. Ale proč by taky měl, proč bych ho vlastně měla vůbec zajímat? Přišel si sem pro svou flašku, a tu už dostal. Z lítosti nebo nějakého jiného podivného důvodu tady pak zůstal dlouho do noci sedět s plačící holkou, která s ním nebyla schopná komunikovat a u toho konzumoval obsah láhve. Pak usnul a konec. Žádné rande.

Nejspíš by si se mnou ani nikdy žádné rande nedal, protože za 1. mně vůbec nezná, za 2. jsem s ním kromě několika vzlyků pořádně nemluvila, za 3. kdybych s ním mluvila, dopadlo by to za 4. ještě mnohem hůř. Jenže teď sedím na posedu uprostřed lesa za školním pozemkem s klukem, ze kterého šílí snad úplně všechny holky (a někteří kluci taky) v okolí, koukám na oblohu a on si vedle mě vesele chrápe. To není moc povzbudivá situace.

Jakmile na to pomyslím, začnou mi po tváři téct slzy. Divím se, že mi ještě nějaké zbyly - po tom, co jsem předvedla dneska (ne, vlastně už včera) večer. Dobře, zas tak krásný okamžik to není, ale cítím úlevu, jakou jsem za ta dlouhá léta od tátova odchodu nezažila...

"Em?" Vzbudila jsem ho. "Em, děje se něco? No tak, mluv se mnou!" Obejme mě, ale já mu nemám co říct. Nemůžu mu říct, že brečím, protože se mi zhroutil svět. Nemůžu mu říct vůbec nic, protože bych všechno zkazila. A tak ho místo toho políbím. Překvapuje mě, že není ani trochu zaražený. Chutná slaně, i když to jsou možná moje slzy.

Ten okamžik je naprosto absurdní. Nikdy jsme spolu nemluvili, ale líbáme se na posedu uprostřed lesa. Ale zas, proč ne? Na život už je stejně pozdě, ale na smrt ještě brzy.

Marky

P.S. Tento úkol zněl Napiš cokoliv stylem nebo na motivy svého oblíbeného spisovatele a jak jste již možná uhodli, pokusila jsem se o něco jako Johna Greena... Doufám, že se mi to povedlo...