Oheň a noční můry | Hřejivá výzva #8

"They said, that dreams come true.
But they forgot to mention, that nightmares are dreams too."

(Tvrdili, že sny se plní.
Zapomněli ale zmínit, žen noční můry jsou také sny.)

A najednou jsem tam stála s kytarou v ruce. Uprostřed pódia na Julliardu a přímo před zraky poroty. Uriah. Routa. America. Jace. "Co? To není možné!" Křičelo moje podvědomí, ale mně to připadalo úplně normální. Zkrátka jim mám něco zahrát. Co je na tom divného? Naladila jsem kytaru, která sice určitě nebyla moje, ale co na tom záleží? A začala jsem hrát. This Is The Life od Amy McDonald. Proč zrovna tuhle písničku? Nemám zdání. Zkrátka jsem se do té hudby vcítila. Když jsem skončila, otevřela jsem oči. Uriah mi ukázal zdvižený palec, Routa se usmála, America mi zamávala a Jace dokonce zatleskal. Nejspíš jsem zrudla, ale to už si nepamatuji. Pak mě totiž vzbudila Stacy.

"Helo! Heleno, hoří!" zakřičela Stacy. Posadila jsem se na posteli. "Co? Kde?" promnula jsem si oči. "Tady! Všude!" zakřičela znovu. "Mary! Kde je Mary?" Trhla jsem sebou. "V pokoji. Zašeptala Stacy." "Jak dlouho?" Obořila jsem se na svou malou sestřičku, když tu jsem si uvědomila, jak se klepe strachy. Je fakt, že když by bylo teď sedm mně, asi bych takhle statečná nebyla. 

Fire.Vykoukla jsem na chodbu. Celá v plamenech. Málem jsem vyjekla hrůzou, ale nechtěla jsem vyděsit Stacy. "Slez dolů z balkónu, běž k Petersonům a řekni, ať zavolají hasiče, ano?" otočila jsem se na ni s prosebným pohledem. Doufala jsem, že to zvládne, protože to byla moje jediná naděje. Chvilku vypadala, že se nervově zhroutí, ale pak statečně kývla. Pomohla jsem jí ze zábradlí, a pak zmizela ve tmě. Otočila jsem se zpátky k chodbě, na jejímž konci byla někde v postýlce malá Mary. Když to nezvládnu, zemřeme obě. Když ano, ani jedna. Když tam nepůjdu... Ne, tahle možnost neexistuje.

Vrhla jsem se do plamenů a snažila se nevnímat bolest, která mě bodala do těla jako tisíce jehel. Nikdy nechoďte ohněm. Zrychlila jsem tempo. Ubíhal mi čas. Zkusila jsem v koupelně napustit vodu, ale z kohoutku nevyšla ani kapka. Pak jsem uviděla Mary. Přidušenou, ale stále živou."Heja! Hejeňa!" zavýskla nadšeně, když mě uviděla. Jak ji tu mohli rodiče nechat? V ložnici nebyli! Přes ni jsem musela projít. Takže jsou venku. A své dcery tu nechali? Všechny tři? To ne. Stacy a Mary by vzali s sebou. Že by tu nechali mě, to chápu, ale tyhle dvě neviňátka? Ne, ne ne ne. Není možná.

Popadla jsem Mary a zkusila otevřít okno. Bylo zablokované, aby si ho náhodou Mary nemohla otevřít ze židle. Stejně tak ale i vedlejší okno! A okno v koupelně! Vzala jsem židli a prohodila ji oknem. Vysypaly se na mě střepy a Mary se rozbrečela. "No tak, neplač, Mary, neplač!" zašeptala jsem. Přestala. Jak to? No jistě, kouř. Skočila jsem oknem na balkon, s Mary v náručí. Uviděla jsem přijíždět hasiče. A pak jenom černo.

Finally, it's all over"Heleno!" "Hmmm? Ano mami? Zdálo se mi, že doma hoří," prohlásím klidně. Zkusím se převrátit na bok a spát dál. Ale bokem mi projede příšerná bolest. Prudce otevřu oči. Ležím v nemocnici v obležení pípajících přístrojů a květin. "Mami?" Přísně si ji změřím očima. "Kde jste byli?" "No... doma ne..." vyhne se mému pohledu. "Ale kde jo? To jste mi nemohli říct? To jsem musela svoje sestry ZACHRAŇOVAT sama?" začínám křičet a derou se mi slzy do očí. A maminečka si tam jenom ak sedí a kouká. "Proč?" zaječím na ni. Pak mi někdo píchne injekci a já znovu vidím jen černo.


Nedokážu odhadnout, jak dlouho jsem spala. Možná den, možná týden, možná měsíc. Ale když otevřu oči, není to máma, kdo u mě sedí. "Stacy?" vydechnu, pořád omámená injekcí. Takže to moc dlouho nebylo... " Stacy se nadšeně vrhne k mojí posteli. "Helo! Spala jsi celý den!" "Proč tam nebyli rodiče?" "Nevím, ale okno přece zajištěné nebylo..." "Stacy," zašeptám a ona si poposedne blíž. "Všechna okna byla zajištěná. Museli být pryč dlouho." Stacy se na mě vyděšeně podívá. Pak ji napadne to samé jako mě. Vezme noviny z malého stolku u dveří. Jedny začne číst sama, druhé podá mně.

"Tady!" zalapám po dechu. "Únos milionářů; Včera v noci unesla Amanda Rowová svou sestřenici Fionu Crackovou a jejího manžela a pokusila se zabít jejich tři dcery. Zřejmě jí šlo o dědictví, které by jí po smrti všech těchto osob připadlo. A.R. požadovala po své sestřenici změnu závěti ve svůj prospěch, a protože jí nebylo vyhověno, zapálila vilu rodiny Crackových. Tím málem přišly o život všechny dcery F.C., které však zachovaly chladnou hlavu, čímž se jim podařilo zachránit nejen sebe, ale i vzácný diamant nedozírné ceny, který byl v jejich vile pečlivě uschován..." zarazím se uprostřed věty. "Stacy?" tázavě se na ní podívám. "Já o tom nic nevěděla, přísahám!" "Chmpf. Jistě."

Myslela jsem si, že horší už to být nemohlo. Že nám hořel dům a že jsem nevěděla o tom diamantu... Uááááá!, to mi docela stačilo. Ale že naše teta vydírala moje rodiče, zapálila nám vilu a mě a moje sestřičky málem zabila... to už je opravdu vrchol.  Kdyby to bylo na mě, naše peníze bych rozdala. Pak má člověk mít opravdové kamarády... Nejspíš proto mamka novinářům zatajila, že já v závěti vůbec napsaná nejsem. Jako by i ona tušila, že těch nočních můr bylo už dost. Ale to naše rodinné vztahy nijak nezměnilo. Většina snů se plní.

Ediční poznámka: Půlu textu jsem psala asi hodinu a bylo mi ho líto vyhodit, tak jsem ho zkrátka dopsala, i když není kdovíjak ideální. A už vůbec ne dobře napsaný.
Poznámka k mému životu: Nestíhám absolutně vůbec nic. Škola volá a já se zase musím jít učit. Biologie v němčině. Chmpf. Snad se máte lépe :)
Marky

Komentáře

  1. Ehm, jasně, biologie v němčině. :D Obdivuju tě. :D
    Ale jinak si myslím, že je to hodně dobrý. :)
    Tedy, mně se to hodně líbí. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mám radost, že se ti to líbí... Já jsem většinu času nespokojená se svými výtvory, takže moje hodnocení není úplně objektivní, no :) A biologii jsem nakonec nepsala, byla jsem nemocná :/

      Vymazat

Okomentovat

Budu ráda za každý komentář, připomínku, nápad... Pokud byste mě chtěli kontaktovat osobně, můžete použít můj mail marky48dsp@gmail.com. Předem díky za jakoukoli odezvu.